Skoro každý, kdo jde poprvé na holotropní dýchání, má v hlavě tři stejné obavy: že se před ostatními rozbrečí, že to nezvládne a bude chtít uprostřed odejít, nebo že se mu udělá zle a nikdo si toho včas nevšimne.
Všechny tři obavy jsou naprosto na místě. A odpověď na ně je pořád stejná: přesně na tohle je sezení stavěné. Ten intenzivní proces, který navenek vypadá neřízeně, stojí na jednom z nejpevnějších rámců, jaký v sebezkušenostních technikách najdete: dvojice, která se hlídá navzájem, zkušený facilitátor v sále a jediné slovo, které kdykoli všechno zastaví.
V tomhle článku vám ukážu, jak sezení doopravdy vypadá krok za krokem, co je při něm normální, i když to tak na první pohled nevypadá, a kdy holotropní dýchání naopak není na místě.
Jak vlastně vypadá sezení
Holotropní dýchání spojuje zrychlené a prohloubené dýchání, evokativní hudbu a bezpečný rámec, který celou dobu drží zkušený facilitátor [1]. Přesně tahle kombinace otevírá jiný stav vědomí, než jaký znáte z běžného dne.
Základní jednotkou sezení není jednotlivec, ale dvojice. Jeden je v roli dýchače a prochází celým procesem, druhý je takzvaný sitter: zůstává vedle něj, hlídá ho a stará se o jeho pohodlí a bezpečí. Během semináře se role prohodí, a není to náhoda: zažijete tak sezení z obou stran, jednou jako ten, kdo prochází procesem, podruhé jako ten, kdo nad někým jiným drží bezpečí. Celý proces i s přípravou a dozníváním trvá zhruba dvě až tři hodiny [1].
Samotné dýchání je zrychlené a hlubší, než na jaké jste zvyklí, a vede se jako plynulý okruh: nádech přechází ve výdech bez pauzy mezi nimi [1]. Cílem není nic řídit ani hlídat správnou techniku, ale naopak kontrolu pustit a nechat dech, ať jede sám. Tahle část bývá pro nováčky nejtěžší ze všeho. Jsme zvyklí věci ovládat, a tady je úkol přesně opačný. Sitter vedle vás celou dobu jen tiše sleduje, jestli je všechno v pořádku, a do dýchání samotného nijak nezasahuje, pokud si o to sami neřeknete.
Celým procesem vás provází hudba poskládaná do pěti fází, které na sebe plynule navazují: zahajovací, transová, průlomová, srdeční a nakonec meditativní [1]. Hudba tu není kulisa. Je to vodítko, díky kterému tušíte, jestli jste teprve na začátku, uprostřed nejintenzivnější části, nebo se sezení už blíží ke konci.
Odborně se tomu, co se v sezení s dechem děje, říká hyperventilace [2]. Je to slovo, které umí leknout, protože ho většina lidí zná jen jako něco, co se stává omylem, v panice, mimo kontrolu. V sezení je to přesně naopak: děje se to vědomě, ve skupině, s vaším souhlasem a pod dohledem facilitátora. Právě proto, že jde o intenzivní proces, existuje jasný seznam stavů, kdy se nedoporučuje. K tomu se dostaneme na konci článku.
Co přesně prožijete, se člověk od člověka liší, a stejný člověk to má jinak i sezení od sezení. Sezení se neposuzuje podle toho, jak bylo intenzivní ani jak dramaticky vypadalo zvenku.
Klíčová myšlenka
Čím divočeji sezení uvnitř vypadá, tím pevnější rámec ho drží zvenku. Dvojice, která se hlídá, facilitátor v sále a jediné bezpečné slovo nejsou formalita navíc. Jsou to samotné jádro toho, proč je holotropní dýchání i přes svoji intenzitu bezpečná forma sebezkušenosti.
Kdo je s vámi v místnosti?
Facilitátor v sezení neřídí, co se ve vás bude dít, ani to nijak nevykládá. Drží se principu, kterému se v holotropním dýchání říká důvěra ve vnitřní léčitel: přesvědčení, že psychika sama nejlíp ví, co potřebuje zpracovat a jakým tempem [1]. Zůstává proto spíš v pozadí, doprovází nedirektivně a zasahuje jen tehdy, když je to skutečně potřeba. Tenhle přístup vychází z přesvědčení, že vlastní výklad by zážitek jen zkresloval. Facilitátor proto nehodnotí ani nevysvětluje, co prožíváte, jenom vám drží bezpečné zázemí, ve kterém se to může odehrát.
To, že se do procesu nikdo neplete, ale neznamená, že jste bez dozoru. Je to přesný opak. Kdykoli se vám cokoli nezdá nebo chcete zpomalit či úplně zastavit, stačí jediné slovo: „Stop“ [1]. Funguje okamžitě a bez vysvětlování.
Co je předem domluvené
Před začátkem si sundáte brýle a šperky. Kdykoli chcete cokoli zpomalit nebo zastavit, řeknete „Stop“ a platí to okamžitě. Pokud během procesu potřebujete na toaletu, doprovodí vás tam sitter nebo facilitátor, takže v tu chvíli nezůstáváte sami [1]. Nic z tohohle nemusíte řešit za pochodu. Je to součást rámce, který sezení drží od první minuty.
Kontrolu neztrácíte. Jen ji na pár hodin přenecháte dechu. A vědět, že ji máte kdykoli zpátky ve slově „Stop“, je to, co dělá tenhle proces bezpečný.
Po dechu přichází tělo, mandala a sdílení
Jakmile se dýchání na konci samo zklidní, sezení tím nekončí. Pokud v těle zůstalo nějaké nedopracované, takzvané reziduální napětí, facilitátor nabídne krátkou práci s tělem (nikdy ne masáž a nikdy bez vašeho souhlasu) [1]. Jde o jemný dotyk nebo tlak tam, kde ho potřebujete, a rozhodujete jedině vy, jestli ho chcete.
Po téhle části dostanete papír a pastelky a nakreslíte mandalu, vlastní kruhový obrázek toho, co jste právě prožili. Umělecká kvalita je vedlejší. Důležité je dát zážitku tvar, dokud je čerstvý [1]. Skupina se pak sejde ve sdílecím kruhu, kde každý krátce řekne, co prožil, bez hodnocení a bez vykládání, co to znamenalo. Slyšet, že podobně intenzivní věci prožili i ostatní, bývá samo o sobě úlevné. Najednou vidíte, že s vlastním prožitkem nejste v místnosti sami.
Dohromady se mandale a sdílení říká integrace. Je to stejně důležitá část sezení jako samotné dýchání [1]. Díky ní zážitek dostane svoje místo, a vy z místnosti neodcházíte s hlavou plnou nezpracovaných dojmů.
Kdy holotropní dýchání není na místě
Holotropní dýchání není vhodné úplně pro každého, a je fér to říct rovnou, ještě než se pustíme do konkrétního seznamu. Řadu z uvedených stavů byste u sebe možná ani nečekali, a proto se vyplatí projít si je předem, ne až v sále.
Kdy to není na místě
Jde o intenzivní formu zrychleného dýchání spojenou se silnými psychickými procesy, a proto existuje seznam stavů, kdy se nedoporučuje vůbec, nebo jen po jasném souhlasu lékaře: kardiovaskulární onemocnění a nekontrolovaný vysoký krevní tlak, aneurysma, prodělaná mrtvice, glaukom nebo odchlípená sítnice, epilepsie a jiné záchvatové stavy, těhotenství, čerstvě po operaci nebo zlomenině, závažné psychiatrické onemocnění včetně psychózy a osteoporóza [2].
Pokud si nejste jistí, jestli se vás něco z tohohle týká, nezkoušejte to na vlastní pěst a nic si nedomýšlejte. Probeřte to předem s facilitátorem a v případě pochyb i s vaším lékařem. Holotropní dýchání se navíc dělá vždycky ve skupině pod vedením zkušeného facilitátora, nikdy jako samostatná technika bez dohledu.
Za desítky let praxe se nashromáždila i rozsáhlá praktická zkušenost s bezpečností metody (Eyerman, 2013) [3]. Je to ale zkušenost z provozu, ne klinická studie v přísném slova smyslu, takže je dobré brát ji s rezervou. Existuje také práce, která se pokusila popsat rizikový profil účastníků, u kterých je namístě větší opatrnost (Hanratty, 2002) [4]. A odborná literatura zaznamenala i ojedinělý případ, kdy intenzivní dechová praxe u predisponovaného člověka spustila psychotickou epizodu (Almeida a kol., 2020) [5]. Proto je závažnější psychiatrické onemocnění mezi kontraindikacemi, a proto se před podobným sezením doporučuje předchozí konzultace s odborníkem.
Co si z toho odnést
Vraťme se k těm třem obavám ze začátku článku. Že se rozbrečíte přede všemi, nebude nikomu vadit, sdílecí kruh na konci je přesně na tohle a prožitek se v něm nehodnotí ani nevykládá. Pokud budete chtít uprostřed odejít, stačí slovo „Stop“ a sitter i facilitátor ho respektují okamžitě. A na obavu, že si něčeho zdravotního nikdo nevšimne, existuje jednoduchá odpověď: celou dobu máte vedle sebe jednoho člověka, jehož jediným úkolem je hlídat vás, a facilitátora, který má na starosti celou místnost.
Obavy před prvním sezením jsou v pořádku, ostatně je má skoro každý. Rozdíl je v tom, že to, co uvnitř vypadá jako ztráta kontroly, se odehrává uvnitř jednoho z nejpečlivěji držených rámců, jaké v sebezkušenostní práci najdete. Když tohle víte předem, jde se do sálu s úplně jinou hlavou, než kdybyste čekali jen chaos. Dvojice, facilitátor, slovo „Stop“ a nakonec i mandala se sdílením: všechno tohle je tu proto, aby zážitek zůstal intenzivní, ale ne nebezpečný. To je z pohledu nováčka nejdůležitější věc, kterou si můžete vzít s sebou do sálu ještě předtím, než sezení poprvé začne.
Nejste si jistí, jestli je holotropní dýchání pro vás to pravé, nebo jestli se vás týká něco z uvedených kontraindikací? Ozvěte se mi na vstupní konzultaci. Probereme to spolu, na rovinu a bez tlaku, a řekneme si, jestli a jak do toho jít.
Zdroje
- Grof, S.: Cesta psychonauta I; Holotropic Breathwork (2. vydání); interní seminářové manuály — procedurální podklad k technice sezení (rámec dýchač/sitter, princip dýchání, hudba v pěti fázích, role facilitátora, bezpečnostní prvky, práce s tělem, mandala a sdílení).
- Interní seznam kontraindikací holotropního dýchání (seminářové manuály, ověřené zdroje).
- Eyerman, R. (2013) — praktická bezpečnostní zkušenost z dlouhodobého provozu metody.
- Hanratty (2002) — disertační práce, rizikový profil účastníků.
- Almeida a kol. (2020) — případ psychotické epizody spojené s intenzivní dechovou praxí (Brazílie).
