Někomu se to semele po náročném porodu. Někomu po rozchodu, někomu po týdnu na meditačním pobytu. Najednou vidí barvy a obrazce, jaké v životě neviděl. Cítí, jako by se hranice jeho těla rozpustily a on byl součástí něčeho mnohem většího. Tělem mu prochází vlny horka a energie, které neumí zastavit. Ráno se pak probudí a neví, jestli to, co zažil, byla noční můra, nebo něco, co mu obrátí život naruby.
Okolí se leká a instinkt bývá skoro vždycky stejný: rychle to zarazit, uklidnit, nejlíp práškem. Možná je to správně. Ale ne vždycky.
Od 80. let razí manželé Stanislav a Christina Grofovi pro část těchto stavů jiný pojem: spirituální krize (anglicky spiritual emergency). Podle nich nejde vždycky o poruchu, kterou je nutné potlačit, ale o drsný, přirozený proces proměny psychiky [1]. A z toho plyne otázka, která je zároveň tou nejnebezpečnější v celém tématu: jak to od sebe vůbec poznat a kdo to má posoudit.
Co Grofovi myslí spirituální krizí
Název je slovní hříčka, kterou čeština úplně nepřeloží. Anglické emergency znamená naléhavou situaci, pohotovost. Kořen slova, latinské emergere, ale znamená vynořit se. Grofovi tím mířili na dvojí smysl: je to krize a zároveň šance vynořit se na vyšší úroveň fungování psychiky [1].
Definují ji jako spontánní epizody neobvyklých holotropních stavů vědomí. Hlavní proud psychiatrie tyhle stavy diagnostikuje a léčí jako vážnou duševní nemoc, tedy psychózu. Grofovi ale tvrdí, že část z nich má léčebný a transformační potenciál [1].
Tenhle rozdíl je klíčový. Grofovo pojetí vychází z transpersonální psychologie (oboru, který se věnuje duchovním a přesahujícím zážitkům) a je to jeden konkrétní úhel pohledu, ne obecně uznávaná lékařská diagnóza. Klasická psychiatrie tyhle stavy dodnes vidí a léčí jako nemoc.
Kde podle Grofových vede hranice
Tohle je jádro celého konceptu a zároveň místo, kde hrozí největší nedorozumění.
Klíčová myšlenka
Grofovi netvrdí, že diagnóza psychózy je vždycky omyl. Tvrdí něco přesnějšího: u takzvaných funkčních psychóz, tedy těch bez jasně prokázané tělesné příčiny, prý nejde vést stejně ostrou hranici, jako lékař vede třeba u nádoru na mozku — protože nejsou definované tělesně, ale psychologicky. Místo obsahu zážitku proto navrhují sledovat postoj člověka k němu: jestli v tom zůstává aspoň částečně orientovaný, vnímá zážitek jako vnitřní proces a je ochoten přijmout radu a pomoc.
Tohle je ale Grofova klinická a teoretická pozice, ne závěr kontrolované diagnostické studie [1]. Je to fundovaný úhel pohledu podložený dlouholetou klinickou praxí, ne měřítko, které si sami odškrtnete doma na seznamu.
Ani zkušení terapeuti podle Grofových nedokážou u funkčních psychóz vést jasnou dělicí čáru. Nemá smysl hledat ji sami doma, u sebe ani u někoho blízkého.
Kdy nutně patříte k lékaři
Spirituální krizi si nikdy nediagnostikujte sami podle seznamu příznaků. Vyhledejte lékaře nebo psychiatra okamžitě, pokud je člověk nebezpečný sobě nebo okolí, nedokáže se o sebe postarat, je dlouhodobě zcela dezorientovaný, nebo má za sebou diagnostikovanou psychotickou poruchu. Probíhající psychóza je jasná kontraindikace pro jakoukoliv zážitkovou dechovou práci včetně holotropního dýchání. Léky ani psychiatrickou léčbu nikdy nevysazujte na základě tohoto ani žádného jiného článku — vždy se nejdřív poraďte s ošetřujícím lékařem.
Co takovou krizi obvykle spustí
Podle Grofových se krize málokdy vezme odnikud. Nejčastěji ji nastartuje konkrétní situace: fyzická zátěž nebo nemoc, úraz, operace, vyčerpání, dlouhý nedostatek spánku. U žen porod, potrat nebo interrupce. Silný sexuální zážitek. Ztráta blízkého vztahu, rozvod, ztráta zaměstnání. U predisponovaných lidí zážitek s psychedeliky nebo intenzivní zážitková psychoterapie [1]. Nic z toho nezní exoticky — jde o situace, kterými dřív nebo později projde skoro každý.
Jedním z nejsilnějších spouštěčů bývá paradoxně to, co má člověka zklidnit: hluboké zaujetí meditací a duchovní praxí, ať už je to zen, vipassana, kundaliní jóga, súfijský dhikr nebo křesťanská kontemplace. Riziko roste, pokud praxe zahrnuje půst, spánkovou deprivaci a dlouhé meditace [1]. Společný jmenovatel je podle Grofových pořád stejný: radikální posun v rovnováze mezi vědomím a nevědomím [1].
Kolik má spirituální krize podob
Grofovi popisují víc typů. Sami upozorňují, že hranice mezi nimi nejsou ostré a v praxi se překrývají [1]. Mezi hlavní formy patří:
- Šamanská iniciační krize — mimovolní vize cesty do podsvětí, utrpení, zážitek smrti a rozčtvrcení, po kterém následuje znovuzrození; kultury, které šamany uznávají, ji od nemoci uměly rozeznat už odedávna [1].
- Probuzení kundaliní — vzestup energie páteří provázený vlnami horka, třesem a náhlými návaly emocí; Lee Sannella popsal u Západanů stovky podobných případů [1].
- Epizody jednotného vědomí — to, čemu Abraham Maslow říkal vrcholné zážitky: pocit jednoty, přesažení času a prostoru. Podle Maslowa jde o jev nadnormální, ne abnormální, a je to nejméně problematická forma [1].
- Psychická obnova návratem ke středu — vnitřní boj dobra a zla, téma smrti a znovuzrození. John Weir Perry popsal tuhle formu jako tu, která bývá nejčastěji mylně diagnostikovaná jako vážná nemoc [1].
- Krize psychického otevření — zahlcující příliv mimosmyslových vjemů: telepatie, prekognice, jasnovidnost, zážitky mimo tělo, synchronicity.
- Zážitky blízké smrti — mohou náhle rozbít dosavadní obraz reality a vyvolat potřebu ji zpracovat a začlenit do života [1].
- Channeling a komunikace s domnělými duchovními průvodci — riziko přehnaného pocitu vlastní výjimečnosti, takzvané inflace ega.
- Dál sem patří vzpomínky na minulé životy nebo stavy posedlosti. Závislosti Grofovi popisují jako pomýlené hledání transcendence [1].
Pozor na past
Jedna forma krize se podle Grofových plete obzvlášť snadno: channeling a komunikace s domnělými duchovními průvodci. Riziko záměny s paranoidní schizofrenií je tu vyšší než u ostatních typů [1]. I to je důvod, proč podobné zážitky patří do rukou odborníka, ne k posouzení podle internetového článku.
Jak se s krizí podle Grofových pracuje
Filozofie je jednoduchá: podpořit proces, ne ho potlačit. Terapeutický přístup podle Grofových počítá s rozšířeným modelem psychiky, který zahrnuje i takzvanou perinatální rovinu, tedy zážitky spojené s vlastním narozením [1]. U mírnějších forem pak stačí rozhovory s terapeutem, který rozumí transpersonální rovině psychiky, a postupná integrace zpátky do běžného života. Pomáhají i doplňkové techniky: psaní deníku, kreslení mandal, tanec, běh nebo plavání [1].
U aktivnějšího procesu popisují zážitková sezení se stejnou strategií, jakou používá holotropní dýchání: povzbuzení k odevzdání se procesu, rychlejší dech, práce s tělem [1].
U nejintenzivnějších forem by podle Grofových bylo ideální zařízení s nepřetržitým dohledem, které se obejde bez rutinní tlumící medikace. Jenže tahle ideální varianta prakticky neexistuje. Pár podobných center v minulosti vzniklo a zase zaniklo, protože se finančně neudrželo — Perryho Diabasis, Chrysalis, Pocket Ranch [1]. Pro opravdu vážný stav dnes reálně existuje hlavně standardní psychiatrická péče. A to je přesně ta cesta, kterou má smysl volit.
V roce 1980 založila Christina Grof síť Spiritual Emergency Network. Měla lidi v podobné krizi propojovat s odborníky ochotnými pomoct [1]. Koncept pak manželé rozpracovali ve dvou knihách: sborníku Spiritual Emergency: When Personal Transformation Becomes a Crisis z roku 1989 [2] a praktickém průvodci The Stormy Search for the Self z roku 1990 [3].
Co na to říká věda
Tady je na místě upřímnost. Celý koncept spirituální krize stojí na klinické zkušenosti a teoretickém rámci manželů Grofových, ne na kontrolované diagnostické studii [1]. Zážitková dechová práce, kterou popisují jako jednu z cest, jak s krizí pracovat, je navíc sama o sobě metoda, které se akademický výzkum zatím věnoval jen okrajově. Systematický přehled rozšířených stavů vědomí v transpersonální terapii dohledal přes šest set prací na tohle téma, ale přísným kritériím kvality nakonec vyhovělo jen čtrnáct z nich [4]. Naznačuje to možné přínosy, hlavně ale upozorňuje na nedostatek kvalitní evidence a volá po přísnějších studiích [4].
To neznamená, že je koncept nesmyslný. Desítky let klinických pozorování něco váží. Znamená to, že jde o jeden konkrétní úhel pohledu, ne o hotovou a všeobecně uznávanou pravdu. Proto se u čehokoliv, co připomíná ztrátu kontaktu s realitou, nikdy nespoléhejte jen na tenhle rámec.
Co si z toho odnést
Spirituální krize je užitečný pojem v jednom: připomíná, že ne každý silný a děsivý psychický stav musí být rovnou jen porucha, kterou je třeba umlčet. Není to ale návod, jak si sami doma rozmyslet, že vaše potíže nebo potíže někoho blízkého jsou vlastně jen krize a lékaře netřeba. Obě tyhle věci musí platit zároveň: otevřená mysl i zdravý rozum. A když si nejste jistí, kam se přiklonit, přikloňte se ke zdravému rozumu.
Zajímá vás práce s dechem a s podobnými stavy a chcete probrat, jestli a jak by pro vás byla bezpečná? Ozvěte se mi na vstupní konzultaci. Kde jde o podezření na psychické onemocnění, tam ale vždycky patří na první místo lékař nebo psychiatr. Teprve pak má smysl bavit se o čemkoliv dalším.
Zdroje
- Grof, S. & Grof, C. — Cesta psychonauta I / The Way of the Psychonaut, Vol. 1, sekce V (Spiritual Emergency).
- Grof, S. & Grof, C. (eds.) 1989. Spiritual Emergency: When Personal Transformation Becomes a Crisis.
- Grof, C. & Grof, S. 1990. The Stormy Search for the Self.
- Nardini-Bubols a kol. (2019). Journal of Religion & Health, 58(6) — systematický přehled rozšířených stavů vědomí v transpersonální terapii.
