Řekněte někomu, kdo o holotropním dýchání slyšel jen z doslechu, že se na konci sezení někdy „pracuje i s tělem”, a hned si představí to nejhorší: cizí ruce, které vás bez ptaní tisknou do bolestivých míst, zatímco vy ležíte na zemi a nemáte nad ničím kontrolu.
Realita je přesně opačná. Bodywork v holotropním dýchání nezahajuje facilitátor, ale vy sami. On jen zesiluje to, co vaše tělo už dělá, vždy jen s vaším svolením a jen tehdy, když si to proces sám vyžádá. Pojďme se podívat, jak to celé funguje, odkud ta myšlenka pochází a hlavně, jaké hranice se tu nikdy nepřekračují.
Kdy vůbec přijde na řadu
Ne každé sezení bodywork potřebuje. Většina jich vlastně žádnou fyzickou intervenci nemá. Když zrychlený dech a hudba udělají svou práci, spousta lidí doputuje do hlubokého, klidného a spíš meditativního stavu úplně sama. Bodywork nastupuje jen tam, kde na konci dechové fáze v těle zůstává zbytkové napětí nebo emoce, které se samy nerozpustily [1].
Rozhodnutí, jestli k němu dojde, přitom nikdy nepadá jen na facilitátorovi. Je to společná domluva: dýchající pojmenuje, kde v těle napětí cítí, a facilitátor mu nabídne, ať s ním něco udělá, třeba ho zesílí, opře se do něj nebo ho vyjádří pohybem. Facilitátor pak sleduje, co se samo vynoří, a pomáhá tomu vnějším protitlakem. Nedrží se přitom žádné předem dané techniky konkrétní školy, jen podporuje to, co se v tu chvíli děje [1].
Bodywork nezačíná dotekem facilitátora. Začíná tím, co uděláte vy sami, on jen zesiluje to, co je už v pohybu.
Protitlak, ne masáž
Tady je ten moment, který mění celý pohled na věc. Bodywork není masáž, manipulace ani „terapeutický hmat”, který by na vás někdo aplikoval zvenčí. Je to protitlak, u kterého vy sami určujete směr, sílu i to, jak dlouho bude trvat.
Klíčová myšlenka
Facilitátor v bodyworku nikdy sám neiniciuje pohyb ani dotek. Vy zaměříte pozornost na místo napětí a uděláte cokoli, co ho zesílí, třeba se zatnete, opřete nebo zatlačíte. Facilitátor pak vhodným vnějším zásahem ten pocit znásobí, abyste ho mohli naplno prožít, a ne od něj utíkat. Hledá se spontánní reakce (třes, pláč, křik, kašel, prudký nádech), která nemá být řízená vůlí, ale má vyvěrat sama od sebe [1].
Pracuje se tak dlouho, dokud se vy a facilitátor společně neshodnete, že je sezení uzavřené a vy jste v klidném, uvolněném stavu [1].
Odkud ta myšlenka pochází: Reich a jeho „svalový pancíř”
Teoretický základ bodyworku sahá k Wilhelmu Reichovi, který ukázal, že psychické obrany a odpory souvisí s omezeným dýcháním a že za psychosomatickými příznaky často stojí bioenergetická blokáda přímo ve svalech a útrobách, čemu Reich říkal charakterový, nebo taky svalový pancíř. Reich jako jeden z prvních přišel s tím, že čistě slovní terapie tohle tělesné napětí nezmění, a začal do terapie zařazovat dechové techniky a práci s tělem [2][3].
Stanislav Grof, autor metody holotropního dýchání, Reichovo pozorování potvrzuje jen v obecné rovině, ne do detailu. Reich věřil, že nahromaděná energie je potlačené libido. Ze sezení holotropního dýchání ale podle Grofa vyplývá, že velká část tohoto napětí má původ už v porodu (přetížení nervového systému při průchodu porodním kanálem) a část v takzvaných transpersonálních zážitcích, které přesahují osobní biografii člověka. Lidé, kteří bodyworkem projdou, popisují uvolnění „pancíře” často jako fyzické osvobození, například jako by se konečně vysoukali z krunýře a mohli se poprvé volně hýbat [2].
Bodywork tímhle patří do širší rodiny tělesně orientovaných psychoterapií, které stojí na podobném předpokladu: tělo drží emoce a trauma a cesta ven vede přes tělo, ne jen přes slova. Od Reicha se tahle linie táhne dál přes Lowenovu bioenergetiku a biodynamiku Gerdy Boyesen až k dnešnímu Somatic Experiencing. Poctivě řečeno, důkazní podloženost jednotlivých metod v téhle rodině je hodně nerovnoměrná, některé mají solidnější výzkum, jiné stojí hlavně na klinické zkušenosti, podobně jako holotropní dýchání.
Dvě cesty, jak se napětí rozpustí
Napětí se při bodyworku uvolňuje v podstatě dvěma způsoby a ty se navzájem doplňují. Buď proběhne prudký výboj, tedy třes, pohyb, křik, pláč nebo kašel (tomu se říká abreakce a katarze), nebo se napětí naopak dlouho drží ve svalovém stažení, takzvané tetanii, až ho tělo tímhle vydržením spotřebuje a spadne do hluboké relaxace. Grof to přirovnává k rozdílu mezi izotonickým a izometrickým cvičením ve sportu: buď se hýbete, nebo tlačíte proti odporu bez pohybu [1].
V praxi to může vypadat úplně jinak, než byste čekali. Jednou je to bouřlivý pohyb a zvuk, podruhé naprosté ticho a nehybnost, kdy tělo jen drží pozici, dokud napětí samo neodezní. Obě podoby jsou v pořádku, žádná z nich není „lepší” ani „hlubší” než ta druhá.
Pravidla, která se nikdy neobcházejí
Tohle je asi nejdůležitější část celého článku. Rozšířené stavy vědomí, do kterých se při zrychleném dýchání dostáváte, dělají člověka zranitelnějším a otevřenějším, než je běžně zvyklý. Přesně proto má bodywork tak přísně vymezené hranice a nic z toho není na facilitátorově uvážení. Bodywork není masáž ani zásah z facilitátorovy vlastní iniciativy. Dělá se výhradně na základě toho, co si žádá váš proces, a vždy s vaším souhlasem. Platí u něj tahle klíčová pravidla [2]:
Pravidla souhlasu a hranic
- Souhlas napřed, stop kdykoli. Než dojde na silnější intervenci, facilitátor vás předem upozorní, jak bude cvičení intenzivní, a požádá o svolení. Po celou dobu máte situaci pod kontrolou a stačí jediné slovo „stop" a je konec. Žádný nátlak na souhlas není přípustný.
- Citlivé oblasti se neřeší přímo. Napětí v oblasti genitálií, konečníku a jejich okolí se nikdy neuvolňuje přímým tlakem, ale nepřímou technikou, třeba přes nohy pod jiným úhlem. Dotek genitálií nebo ženských prsou je nepřípustný za všech okolností, klidně i kdyby o něj dýchající sám výslovně požádal.
- Ohled na pohlaví. Když se pracuje se ženami, hlavně s těmi, které s metodou nemají zkušenost, asistují jim podle možností jen ženy.
- Nikdy nic sexuálního. Sexuální kontakt během sezení není přípustný, ani kdyby s ním obě strany souhlasily. Pokud se situace začne tímhle směrem posouvat, facilitátor nabídne nesexuální alternativu a nasměruje pozornost zpátky dovnitř.
Vedle bodyworku existuje ještě jedna, jemnější forma doteku, takzvaný podpůrný a vyživující kontakt: podržení ruky, dotek čela, objetí. Cílí na úplně jiné téma, na zahojení nedostatku péče z raného dětství. I ten se ale řídí stejně přísnými pravidly: vždy jen po vysvětlení a se souhlasem, výhradně kvůli vašim potřebám, nikdy kvůli potřebám facilitátora, a bez jakéhokoli náznaku dospělé sexuality [1]. Jde o jemný protipól bodyworku: tam, kde bodywork pomáhá napětí vybít, vyživující dotek pomáhá doplnit něco, co v raném vztahu chybělo.
Co na to říká věda
Buďme k tomu poctiví. Účinnost bodyworku i celého holotropního dýchání stojí hlavně na klinické zkušenosti Stanislava Grofa (podle jeho vlastního odhadu z více než 40 000 vedených sezení) a na teoretickém rámci, který z ní vystavěl. Nejde o metodu podloženou kontrolovanými studiemi. Grof sám přiznává, že terapeutickou účinnost holotropního dýchání nikdy netestoval tak přísně jako dřív psychedelickou terapii. Popisované mechanismy proto patří do kategorie klinické zkušenosti a teorie, ne doložené studie [1]. Pro vás jako účastníka z toho plyne jedno: berte popisy účinků jako věrohodný a dlouho ověřovaný rámec, ne jako vědecky prokázaný a klinicky zaručený výsledek.
Kdy to nezkoušet o samotě
Bodywork není technika na doma ani na cvičení mezi kamarády. Patří výhradně do rukou vyškoleného facilitátora v rámci vedeného sezení. Pokud máte za sebou nedávný úraz, operaci, chronické bolesti zad nebo kloubů, nebo jste těhotná, řekněte to facilitátorovi ještě před začátkem, ať tomu přizpůsobí, jestli a jak se s tělem bude vůbec pracovat. A pokud se aktuálně léčíte s psychiatrickou diagnózou, procházíte akutní krizí nebo berete psychiatrické léky, proberte účast na sezení předem s ošetřujícím lékařem. Zrychlené dýchání jako celek má svoje kontraindikace a bodywork je jen jeho součást, ne samostatná záležitost, kterou lze posuzovat zvlášť.
Co si z toho odnést
Bodywork nemá za vás udělat práci, kterou byste jinak museli zvládnout sami. Má vám dát bezpečný rámec, ve kterém dovolíte tělu dokončit něco, co samotný dech nerozpletl, a to výhradně tempem a silou, které určujete vy. Facilitátor je v tu chvíli spíš zrcadlo a opora než ten, kdo vede.
Až půjdete na sezení příště a bodywork se nabídne, nemusíte se bát, že vás něco překvapí nebo zaskočí dotekem, který nechcete. Stačí vědět, že slovo „stop” držíte celou dobu ve vlastní ruce a že se s vaším tělem nikdy nic neděje dřív, než to sami začnete.
Pokud vás zajímá, jak sezení holotropního dýchání probíhá a jestli by pro vás dávalo smysl, ozvěte se mi na vstupní konzultaci. Probereme, co od toho čekat a na co se předem připravit.
Zdroje
- Grof, S. — Cesta psychonauta I (Way of the Psychonaut, Vol. 1), sekce VI: The Use of Releasing Bodywork, Supportive and Nourishing Physical Contact.
- Grof, S. & Grof, C. — Holotropic Breathwork: A New Approach to Self-Exploration and Therapy, 2nd ed., kapitola o práci s tělem, Appendix 1 (Special Situations and Interventions), sekce o psychosomatice a Reichovi.
- Reich, W. (1949). Character Analysis (primární zdroj konceptu „character armor”, citováno Grofem).
