Přijdete na terapii a čekáte podobný scénář jako vždycky: terapeut poslouchá, dává si věci dohromady a nakonec přijde s vysvětlením, co to znamená, na čem je potřeba zapracovat, co dělat dál. Tenhle model máme v hlavě jako jedinou možnou podobu pomoci: předpokládáme, že ten, kdo nám pomáhá, musí rozumět naší psychice líp než my sami.
Holotropní dýchání ho boří hned v prvním bodě. Facilitátor vám po sezení neřekne, co váš prožitek znamenal, a v jeho průběhu vás nebude navádět, co byste měli cítit nebo řešit. Není to nezájem ani improvizace. Je to jádro celé metody: princip, kterému se v originále říká inner healing intelligence, česky vnitřní léčitel.
Kdo tu vlastně řídí proces
Podle Stanislava Grofa, autora konceptu, jde o nejdůležitější posun, který studium rozšířených stavů vědomí do terapie přineslo: přesun od vedoucí role terapeuta k využití vrozené léčivé inteligence klientovy vlastní psychiky [1]. Samotný léčivý proces řídí zevnitř vlastní uzdravující inteligence člověka, který dýchá, ne facilitátor. Ten jen vytvoří bezpečné prostředí, pomůže vstoupit do holotropního stavu vědomí a pak podporuje to, co se děje spontánně samo [2].
Jakmile se člověk pomocí zrychleného dýchání a hudby dostane do holotropního stavu vědomí, aktivuje se v něm samoléčivá inteligence. Ta automaticky vede pozornost k nevědomému materiálu, který má silný emoční náboj a je blízko povrchu, tedy zralý ke zpracování, a spontánně ho vynáší nahoru [1]. Proces je spontánní a autonomní: neřídí se pravidly žádné konkrétní psychoterapeutické školy, ale vnitřní léčivou inteligencí samotného dýchajícího [2]. Ta samá inteligence určuje i pořadí, v jakém věci vystupují na povrch: nahoru jde to, co je zralé, ne to, co jsme si pro sezení předsevzali [3].
Klíčová myšlenka
Vnitřní léčitel neznamená, že se „něco samo od sebe vyléčí". Znamená to, že psychika sama pozná, jaký materiál je zralý ke zpracování a v jakém pořadí má vystupovat na povrch. Úkolem facilitátora není tohle pořadí určovat ani do něj zasahovat, jen ho doprovázet.
Grof tenhle princip spojuje s Jungovým pojetím Self jako centrálního archetypu, jehož úkolem je vést člověka k celistvosti, tedy s tím, čemu jungovská psychologie říká individuace. Zjednodušeně: celoživotní proces, ve kterém si člověk postupně přiznává i ty části sebe, které dřív neznal nebo odmítal. Práce s rozšířenými stavy vědomí mu podle Grofa tenhle pohled jen znovu potvrzuje: facilitátoři vytvoří chránící a podpůrné prostředí, a jakmile člověk do daného stavu vstoupí, léčení dál vede zevnitř jeho vlastní léčivá inteligence [1].
Pro spoustu lidí je tahle myšlenka zpočátku spíš znepokojivá než úlevná. Jsme zvyklí, že se od odborníka dočkáme názoru, potvrzení, nějakého vnějšího bodu, o který se dá opřít. Když vám ho facilitátor nedá, může to chvíli působit, jako by vás nechal bez opory. Ve skutečnosti se jen odmítá postavit mezi vás a to, co ve vás samotných probíhá.
Proč facilitátor nic nevykládá
Tady se holotropní dýchání radikálně rozchází s většinou terapií, na jaké jsme zvyklí. Grof popisuje tenhle rozdíl jako redefinici role terapeuta: odklon od pojetí terapeuta jako aktivního činitele, který se snaží klientův problém intelektuálně pochopit a odvodit z něj zásah, interpretaci, výklad, radu. Vodicím principem sezení zůstává vnitřní léčivá inteligence dýchajícího a úkolem facilitátora je jen podpořit proces, který se odvíjí sám [2]. Neznamená to, že jsou klasické interpretace vždycky špatně. Grof jen říká, že v rozšířeném stavu vědomí přebírá roli průvodce něco jiného: přímá zkušenost dýchajícího, ne terapeutův výklad.
Zvenčí to tak nemusí vypadat. Facilitátor při sezení dělá řadu různých věcí a pozorovatel snadno nabude dojem, že jde o naučený katalog technik, které se spouští ve správnou chvíli. Grof to vyvrací: všechno, co facilitátoři dělají, má jeden společný jmenovatel. Berou vodítka od člověka, který dýchá, a spolupracují s jeho vnitřní léčivou inteligencí. Hledají jediné: jak nejlíp zesílit to, co už samo probíhá [2].
Nejlíp je to vidět na hudbě, která sezení doprovází. Nikdo předem nesestavuje playlist podle toho, „co by k tomu mělo hrát”. Výběr reaguje citlivě na fázi a obsah prožitku toho, kdo zrovna dýchá, z úcty k jeho vlastní vnitřní moudrosti a k tomu, že proces patří jemu, ne facilitátorovi [2]. Ani ta nejmenší součást sezení tedy není zvenčí naordinovaná. Všechno se odvíjí od toho, co se právě děje uvnitř člověka, který dýchá.
Přehnaná snaha „pustit” je sama o sobě další forma kontroly. Cílem není věci pochopit, ale zůstat v nich: v emocích a tělesných pocitech, ne v jejich rozboru.
Důvěra v proces
Praktickým protějškem vnitřního léčitele je důvěra v proces. Grof považuje probrání vnitřní léčivé inteligence a důvěry v proces za nejdůležitější část přípravy před sezením: přesně to, co práci s rozšířenými stavy vědomí odlišuje od terapií postavených na mluveném slově [3]. Jinými slovy: nejde jen o techniku dýchání. Jde o to, jestli jste na chvíli ochotní přestat kontrolovat, kam vás to zavede.
Jak se na sezení naladit
Před sezením se doporučuje pustit všechny „programy": co byste chtěli prožít, na čem byste „měli" pracovat, čemu se naopak vyhnout. Důraz je na tom zůstat v přítomnosti, u emocí a tělesných pocitů, a nechat stranou intelektuální analýzu [3]. V úvodní relaxaci to facilitátor obvykle řekne přímo: otevřete mysl, přijměte jakýkoli prožitek, který přijde, a důvěřujte, že ho přináší ta část vás, která je léčivou silou [3].
Symptom jako pokus o samoléčení
Princip vnitřního léčitele stojí i za tím, jak Grof chápe symptom. Není to podle něj jen nepříjemnost, které se chceme zbavit, ale projev samoléčivého impulzu: organismus se jím snaží osvobodit od traumatických vzpomínek a dalšího rušivého materiálu z biografické, perinatální i transpersonální vrstvy nevědomí [2]. Zjednodušeně: nejde jen o vzpomínky z dětství, ale i o hlubší vrstvy, které Grofova teorie popisuje jako perinatální, tedy spojené s vlastním porodem, a transpersonální, tedy přesahující rámec osobní biografie. Z toho plyne přesně opačná strategie, než na jakou jsme zvyklí: symptom se nepotlačuje, ale podporuje v plném projevu, aby se mohl dořešit. Grof to přirovnává k logice homeopatie [2]. Homeopatie pracuje s principem, že podobné se léčí podobným: v malé, řízené dávce se povzbudí přesně ten proces, který si tělo žádá samo. Grof vidí stejnou logiku i tady: symptom nezahánět, ale dát mu prostor.
Dokonce i tendence, které navenek vypadají sebepoškozující, chápe jako scestné pokusy o samoléčení: takové, které selhávají proto, že nejdou dost hluboko do nevědomí a chybí jim vhled [1]. Proto facilitátor v práci s tělem pohyb dýchajícího nezastavuje. Bezpečně zesiluje to, co si tělo samo žádá [2]. V praxi to znamená, že když se během dýchání objeví pláč, vztek nebo tělesné napětí, facilitátor to nebude zjemňovat ani zastavovat. Naopak vytvoří prostor, aby se to mohlo dokončit: podle Grofa je právě tahle plná exprese to, co symptomu umožní se rozpustit, ne to, že bychom ho znovu zatlačili zpátky.
Kde jsou hranice téhle myšlenky
Vnitřní léčitel je konceptuální jádro Grofovy teorie a jeho klinické zkušenosti, ne mechanismus ověřený v kontrolovaných studiích. Je to filozofický a terapeutický rámec, o který se metoda opírá, ne prokázané tvrzení o tom, jak přesně a s jakou účinností proces funguje. Neznamená to, že je princip vymyšlený nebo že nefunguje. Znamená to jen, že se o něj opíráme jako o rámec, který zkušenosti dává smysl, ne jako o vědecky změřený mechanismus. Když s holotropním dýcháním pracujete, dává smysl brát vnitřního léčitele jako princip metody, ne jako zaručený výsledek.
Kdy se nejdřív poradit s odborníkem
Holotropní dýchání pracuje s intenzivně změněnými stavy vědomí, silnými emocemi a zrychleným dýcháním, a proto vždycky probíhá s vyškoleným facilitátorem v bezpečném, řízeném prostředí: nikdy o samotě. Pokud máte závažnější tělesné onemocnění (například srdeční nebo cévní), jste těhotná, léčíte se s epilepsií, nebo jste aktuálně v péči psychiatra či psychoterapeuta, poraďte se před seminářem nejdřív s ním a svůj zdravotní stav vždy otevřeně sdělte i organizátorovi. Totéž platí, pokud užíváte psychiatrické léky nebo procházíte náročným životním obdobím: dopředu to probeřte s týmem, který seminář vede, ať ví, jak vás v případě potřeby podpořit. Holotropní dýchání je sebezkušenostní práce, ne náhrada odborné lékařské nebo psychiatrické péče.
Co si z toho odnést
Vnitřní léčitel je důvod, proč vám na semináři nikdo neřekne „tohle znamená to a to”, ani „na tomhle byste měli zapracovat”. Není to proto, že by facilitátorovi bylo jedno, co prožíváte. Je to proto, že podle celé koncepce metody tuhle roli nejlíp zastane vaše vlastní psychika a úkolem člověka vedle vás je vytvořit bezpečí, ve kterém se to může dít. Možná to zní jako málo. Ve skutečnosti je to jeden z nejtěžších úkolů, jaké facilitátor může mít: nechat vás, ať si poradíte sami, a celou dobu být nablízku.
Pokud vás holotropní dýchání zajímá a chcete si nejdřív popovídat o tom, jestli a jak je pro vás vhodné, ozvěte se mi na vstupní konzultaci. Probereme spolu, co od sezení čekat a jak se na ně připravit.
Zdroje
- Grof, S.: Cesta psychonauta I, sekce V — „Radical Revision of Psychology”.
- Grof, S.: Cesta psychonauta I, sekce VI — „Holotropic Breathwork: A New Approach to Psychotherapy and Self-Exploration”.
- Grof, S. & Grof, C.: Holotropic Breathwork (2. vydání).
