Ležíte na podložce, dech se uklidnil a tělo je těžké a uvolněné. Prošli jste něčím silným, možná jste plakali, možná se nestalo nic dramatického a jen jste si po dlouhé době pořádně odpočinuli. Ať se stalo cokoliv, hlava je najednou plná dojmů, pro které chvíli nemáte slova. A přesně v tuhle chvíli většina lidí udělá stejnou chybu: myslí si, že hlavní práce už je za nimi.
Když se mluví o holotropním dýchání, pozornost se skoro vždycky soustředí na to, co se stane při samotném dýchání, na hluboký dech a na to, co se v něm otevře. Jenže podle Stanislava Grofa, autora metody, je tohle jen polovina cesty. Ta druhá polovina se jmenuje integrace, a bez ní zážitek podle Grofa ztrácí velkou část své léčivé hodnoty.
Integrace holotropního dýchání: proč zážitek sám o sobě nestačí
Grof rozlišuje dva různé scénáře, které po sezení nastanou. Dobře integrované sezení vede k hlubokému emočnímu uvolnění, tělesné relaxaci a pocitu pohody, poznáte to na tom, že i druhý den ráno je v těle klid, ne napětí. Neuzavřený proces naopak zanechává zbytkové napětí a nezpracované emoce, které je pak potřeba dopracovat [1]. Proto facilitátoři a sitteři, kteří vás celým procesem provázejí, zůstávají s dýchajícím tak dlouho, dokud je „v procesu“, a v závěru mu nabízejí bodywork, tedy práci s tělem, aby se sezení lépe uzavřelo [1].
Není to vedlejší detail metody. Cílem holotropní terapie totiž není silný zážitek sám o sobě, ale trvalá změna v tom, jak žijete běžný den, a ta se nedostaví jen tím, že jste prošli něčím intenzivním. Musí se to, co se otevřelo v rozšířeném stavu vědomí, přenést do všedního fungování a dát si to do souvislostí [2]. Grof integraci a péči po sezení považuje za tak zásadní součást metody, že jí ve své knize o holotropním dýchání věnuje samostatnou kapitolu [3].
Právě proto má metoda hned dva rituální nástroje, jak proces uzavřít: mandalu a sdílecí kruh. Ani jeden z nich není okrajová aktivita na zabití času, než se všichni proberou. Jsou to způsoby, jak uchopit zážitek, který se nedá pořádně vyjádřit slovy.
Klíčová myšlenka
Holotropní dýchání nekončí posledním výdechem. Zážitek je surový materiál, ze kterého teprve integrace udělá něco použitelného pro běžný život. Bez ní hrozí, že to, co se v procesu otevřelo, zůstane otevřené i po něm. Proto k dýchání stejnou měrou patří mandala, sdílení i práce se zážitkem v následujících dnech.
Mandala: kruh, do kterého se zážitek vejde
Ještě než padne první slovo, přichází na řadu jiný jazyk: barvy a tvary. Prvním krokem integrace je totiž mandala, sanskrtské slovo pro „kruh“ nebo taky „úplnost, dovršení“ [1]. Jakmile se dýchající vrátí do běžného stavu vědomí, sitter ho doprovodí do ateliéru s pastelkami, fixami, vodovkami a velkými archy papíru, na kterých je předkreslený kruh zhruba o velikosti talíře. Chvíli se nad zážitkem mlčky soustředí a pak ho těmito prostředky vyjádří [1].
Žádná pravidla tu nejsou. Někdo namaluje jen barevné plochy, jiný geometrický obrazec nebo konkrétní postavu, další „cestopis“ o několika scénách. Někdo jedno sezení zachytí ve třech různých mandalách, jiný kreslí automaticky, bez jakékoliv předem dané představy [1]. Kruh na papíře je jen orientační bod, jeho hranice se nemusí respektovat, a hlavně: mandala se nehodnotí ani neanalyzuje. Je to čistě osobní zápis procesu, ne terapeutická technika, kterou by měl někdo hodnotit [2].
Mandala se v metodě chová jako most. Přenáší zážitek z roviny, kde se odehrál beze slov, do roviny, se kterou se dá dál pracovat, třeba právě ve sdílecí skupině.
Odkud se mandala v dýchání vzala
Grofa k mandale přivedla arteterapeutka Joan Kellogg z jeho týmu v Maryland Psychiatric Research Center. Dávala pacientům papír s obrysem kruhu a hledala souvislost mezi jejich malbou a klinickým stavem, mandalu brala jako psychologický test. Grofův tým ji ale neinterpretuje, slouží jen jako materiál pro sdílecí skupinu, ne jako diagnóza [1]. Hlouběji sahá stopa k C. G. Jungovi, který mandalu popsal jako „psychologické vyjádření celistvosti Já“ a všiml si, že se objevuje v malbách lidí v určité fázi jejich psychického vývoje [1].
Zajímavost na okraj: mandala občas nezachycuje sezení, které právě proběhlo, ale to, které teprve přijde [1]. Grof to spojuje s Jungovou myšlenkou, že psychika má kromě zpracování minulosti i dopřednou, takzvanou teleologickou složku. Jako by část procesu už tušila, kam osobní vývoj směřuje, dřív než to ví člověk sám. Kdo má z výtvarky blok, nemusí kreslit: existuje koláž (SoulCollage), modelování z hlíny nebo sandplay [1].
Sdílecí kruh: proč vás nikdo nebude poučovat, co jste zažili
Mandala je práce o samotě, se štětcem a papírem. Sdílecí kruh je naopak práce se skupinou, nahlas, před ostatními, a přesně tahle kombinace, nejdřív dovnitř, pak ven, táhne integraci dopředu.
Později týž den si dýchající nosí mandaly do sdílecí skupiny a mluví o tom, co prožili. Facilitátoři vědomě podporují otevřenost: čím upřímněji někdo mluví, tím víc to prohlubuje důvěru celé skupiny a povzbuzuje ostatní ke stejné otevřenosti. Celý proces integrace se tím zrychluje a prohlubuje [1].
Tady přichází věc, která je v psychoterapii nezvyklá: facilitátor váš zážitek nevykládá. Neřekne vám, co to znamenalo. Většina z nás je přitom zvyklá, že když se někomu svěří, čeká na oplátku aspoň názor. Tady nedostanete ani ten, a právě na tohle bývá zpočátku nejtěžší si zvyknout. Důvod je jednoduchý: mezi psychoterapeutickými školami není shoda na tom, jak psychika funguje, takže by každý výklad byl svévolný, a definitivní interpretace navíc dokáže proces „zmrazit“ a zablokovat další práci [1]. Místo výkladu tak přicházejí otázky, které vám pomůžou dostat se k vlastnímu zážitku hlouběji, protože vy jste jediná autorita nad tím, co jste prožili. U archetypálních témat facilitátoři někdy pomůžou najít paralelu v mýtech, ale výklad nechávají vždy na vás [1].
Nikdo vám nepovídá, co váš zážitek znamená. Ptají se vás, abyste si to sami uvědomili hlouběji.
V praxi to vypadá takto: sedí se v kruhu, uprostřed leží mandala se zapálenou svíčkou, mluví jen ten, kdo drží „kámen slova“, ostatní nekomentují ani neradí [2]. Sdílející je v tu chvíli velmi zranitelný, a tak se s ním zachází citlivě [2]. Facilitátoři zároveň potřebují vědět, kde se každý účastník v procesu právě nachází, takže se sdílení nabízí i tomu, kdo mluvit před celou skupinou nechce, klidně jen mezi čtyřma očima [2].
Integrace pokračuje i po víkendu
Sdílecím kruhem integrace nekončí. Grof popisuje celou řadu doplňkových technik pro dny po intenzivním sezení, tělesné i psychoterapeutické, ale společné mají jedno: obsah zážitku dál zpracovávají, místo aby ho nechaly ležet bez povšimnutí.
- rozhovor se zkušeným facilitátorem,
- zapisování obsahu zážitku,
- kreslení dalších mandal,
- meditace a pohybová meditace (hatha jóga, tchaj-ťi, čchi-kung),
- bodywork, plavání, běh nebo expresivní tanec,
- případně sandplay, gestalt terapie, psychodrama, EMDR nebo rodinné konstelace [1].
Proces totiž může doznívat ještě dny až týdny po semináři. Pokud potřebujete něco dopracovat, dává smysl ozvat se zpátky původnímu týmu, protože jiný, byť sebelepší terapeut u vašeho procesu nebyl [2]. Součástí péče bývá i závěrečné doporučení na cestu domů: dost pít, dát si sprchu, dopřát si klid, pár dní vynechat alkohol i jiné látky měnící vědomí a hlavně v nejbližší době nedělat žádná zásadní životní rozhodnutí [2].
Na rovinu
Síla doznívání a délka integrace, jak je tu popsaná, vychází z klinické zkušenosti a metodiky facilitátorů, ne z kontrolovaných studií. Holotropní dýchání je metoda vědecky zatím málo prozkoumaná. Není proto problém, když se proces neuzavře hned první den, od toho tu je následná péče a možnost ozvat se týmu, který sezení vedl. A stejně jako samotné dýchání, je i integrace doplňkovou prací na sobě, ne náhrada psychoterapie nebo lékařské péče. Pokud vás cokoliv trápí dlouhodobě, patří to k odborníkovi, klidně i se stručnou zprávou od vašeho facilitátora.
Co si z toho vzít
Integrace holotropního dýchání není administrativní dovětek k víkendovému semináři. Je to polovina metody, a přesně tak byste k ní měli přistupovat i vy. Mandala dá zážitku tvar, sdílecí kruh mu dá slova a facilitátor se svými otázkami postará o to, abyste na jeho význam přišli sami, ne podle cizího výkladu. Práce navíc pokračuje i po odjezdu domů, v nejbližších dnech a týdnech, kdy se proces teprve doopravdy usazuje do vašeho běžného života.
Pokud si nejste jistí, jak vlastní integraci uchopit, nebo přemýšlíte, jestli je holotropní dýchání pro vás vůbec vhodné, můžete si napsat o vstupní konzultaci. Probereme, kde jste a co dává ve vašem případě smysl.
Zdroje
- Grof, S.: Cesta psychonauta I (sekce VI, Holotropic Breathwork: podsekce „Mandala Drawing: The Expressive Power of Art“, „Mandala Drawing and the Sharing Groups“, „Follow-Up and Use of Complementary Techniques“).
- Seminární metodika Grofova dýchání (interní podklad, centrum Holos; sekce Integrácia, Šéring, Záverečný kruh).
- Grof, S., Grof, C.: Holotropic Breathwork, 2. vydání (kap. 5, „Integration of the Breathwork Experience and Follow-Up Work“).
